Fondy v eurozóně Ako-investovat.sk .

Fondy v eurozóně

tuesday
20.03.2012
Fondy a ETF | magazin


Investování do fondů je u nás v současnosti asi nejběžnější formou investování. Nicméně, i mezi podílovými fondy se najdou značné rozdíly, které mohou podstatně ovlivnit finální výnos investora.

Investiční fondy můžeme rozdělit do dvou základních skupin: podílové fondy a hedge fondy.

Hedge fondům jsme se zde již jednou věnovali (připomenu, že jsou určeny pro zkušené investory, kteří mají dost zkušeností a také peněz – minimální vklad se zpravidla pohybuje ve stovkách tisíc eur-, a proto jsou mnohem méně regulované). Dnes se spíše zaměříme na běžné podílové fondy, do kterých může investovat prakticky každý.

Podílové fondy mají v zemích eurozóny dlouholetou tradici a jsou nabízeny téměř každou bankou působící v regionu. Navíc existují i specializované správcovské společnosti, které se specializují výhradně na správu aktiv ve fondech (např. Pioneer investment management, IS Asset Management apod.). Na Slovensku banky nabízejí jednak podíly ve fondech zde zřízených a spravovaných, ale také podíly ve fondech, které spravují jejich mateřské společnosti.

Samotné podílové fondy můžeme rozdělit do skupin podle několika hledisek. Tím nejzákladnějším je způsob řízení aktiv fondu jeho investičním manažerem. Fondy mohou být řízeny aktivně nebo pasivně. Při aktivním řízení manažer fondu trhu pravidelně aktivně vyhledává nové příležitosti pro nákup a současně se zbavuje aktiv, která podle něj ztratila potenciál dalšího cenového růstu. Výhodou takového fondu je, že jeho manažer se portfoliu věnuje každý den a může aktivně využívat krátkodobé příležitosti, které trh nabízí, a tak v některých případech překonat výnos pasivně řízeného fondu. Nevýhodou jsou zpravidla podstatně vyšší poplatky než u pasivně řízených fondů (jak pro manažera, který pracuje full-time a také pro brokera, protože aktivně řízené fondy mají několikanásobně vyšší zobchodovaný objem než ty pasivní).

Druhým typem jsou takzvané pasivní řízené fondy. Tyto fondy jsou zpravidla vázané na určitý benchmark (např. na akciový index, případně koš akcií z určité oblasti), jehož výkonnost se snaží různými způsoby kopírovat. Fondy buď nakoupí přímo akcie, nebo jejich nákup napodobují nákupem futures nebo investičních certifikátů. Nejčastěji se přitom používá přístup statistické replikace daného indexu, při kterém manažer prostřednictvím statistického modelu vypočítá, kolik investičních nástrojů má fond koupit, aby byl jeho výnos podobný výnosu indexu na 95 %.

Díky tomu, že takové fondy svá portfolia rebalansují jen jednou za určitý čas, mohou si dovolit účtovat investorům mnohem nižší náklady než aktivně řízené fondy. Navíc, mnohé z pasivní řízených fondů jsou volně obchodovatelné na burze (tzv. ETF, exchange-traded funds), takže investorům odpadají vstupní a výstupní poplatky tak jako je znají u aktivních fondů. Většina investorů – například i Warren Buffett-doporučuje spíše pasivně řízené fondy, protože pouze zlomek z aktivních strategií dosahuje po zohlednění poplatků pravidelně lepší výsledek než akciový index. Navíc, je velmi obtížné oddělit skutečně dobré investiční manažery od těch, kteří mají „pouze štěstí“ (na to, aby byl výsledek statisticky významný, by bylo třeba znát alespoň 20 letou historii výnosů daného manažera).

Součástí politiky řízení fondu je i to, zda je fond otevřen přístupu nových investorů, resp. jejich odchodu. Pokud je do fondu možné kdykoliv vstoupit nebo z něj vystoupit (přirozeně, za poplatek), hovoříme o takzvaném otevřeném - open-end fondu. Takový fond má tu nevýhodu, že nikdy nemůže investovat všechny peníze klientů, ale musí si stále udržovat určitou rezervu v případě, že se investoři rozhodnou předčasně si vybrat své peníze (každý fond má obvykle určený svůj investiční horizont – období, ve kterém chce maximalizovat cenu jím držených aktiv. Obyčejně je to 5 let a více, některé fondy to mají dokonce určené jako neomezeně). Díky tomu je celkový výnos o něco nižší, než by jinak mohl být. Navíc, v dobách kdy se otevřenému fondu daří a fond se stane známým i na veřejnosti, začnou houfně přicházet noví investoři a kapitál fondu neúměrně roste. To může vést k tomu, že manažer bude muset změnit svůj styl investování, protože má příliš mnoho volných finančních prostředků a málo investičních příležitostí, což zpravidla vede ke snížení výnosů fondu v budoucnosti. Navíc, v dobách kdy se fondu nedaří – tak jako v současnosti – je manažer fondu často nucen prodávat i zdravé aktiva hluboko pod cenu, protože potřebuje peníze na to, aby vyplatil lidi, kteří chtějí své vklady za každou cenu zpět.

Toto se stalo například na Slovensku loni na podzim po pádu Lehman Brothers. Náhlý odliv peněz klientů ještě před uplynutím investičního horizontu může celkové výnos fondu podstatně snížit. Proto většina analytiků doporučuje nevybírat v době krize peníze z fondů. Na druhou stranu, uzavřené podílové fondy fungují takovým způsobem, že vyberou od investorů peníze a vrátí jim je až po uplynutí investičního horizontu, díky čemuž během něj nemusejí měnit svoji investiční strategii. Proto je mnozí zkušenější investoři upřednostňují.

Dalším způsobem dělení podílových fondů je jejich rozdělení podle možného rizika ztráty vloženého kapitálu kvůli negativnímu vývoji na trhu. Zde rozeznáváme tři základní skupiny – konzervativní, vyvážené a agresivní fondy. Při konzervativních fondech je prvořadým cílem manažera neztratit ani korunu. Proto peníze v nich investované končí většinou jako termínované depozita v bankách, případně se za ně nakupují státní pokladniční poukázky. Pokud člověk investuje do takových fondů, má poměrně velkou jistotu, že o vložené peníze nepřijde. Na druhou stranu v investování standardně platí, že čím nižší je riziko investice, tím nižší je i její výnos, a naopak. Také platí, že čím vyšší potenciální výnos fondu, tím vyšší jsou poplatky pro správce. I proto bývají výnosy z konzervativních fondů jen o málo vyšší než poplatky za ně.

Dalším typem fondů jsou vyvážené fondy, které se snaží peníze rovnoměrně rozdělovat do více tříd aktiv (např. dluhopisy, akcie, komodity, nemovitosti apod.), přičemž se snaží dosáhnout optimálního poměru výnosu a rizika a současně diverzifikovat své portfolio, aby ochránili investory před vysokými ztrátami. Přesto investor při vstupu do takových fondů už musí počítat také s možností menší ztráty. Agresivní fondy investují všechny své prostředky do akcií – případně částečně i do derivátů či certifikátů – což v případě pozitivního vývoje trhu zaručuje investorovi poměrně vysoký výnos. Na druhou stranu, tyto typy fondů bývají nejnákladnější na poplatky a v případě negativního vývoje trhu může investor běžně ztratit i polovinu vloženého kapitálu.

Do této kategorie bychom mohli zařadit i některé tematicky zaměřené fondy orientované např. na ropu, nemovitosti apod. Kromě toho známe ještě dvě specifické skupiny fondů. První jsou tzv. garantované fondy, u kterých banka, která je vydává, garantuje ochranu jistiny, kterou klient vloží. Tyto fondy většinu svých prostředků investují do nerizikových aktiv a současně velmi malé procento vkladů dávají do vysoce spekulativních operací. Pokud se spekulace podaří, dosáhne fond výnosu. Pokud nevyjde, banka stále nic neztratí, protože úroky z nerizikových vkladů nahradí ztrátu ze spekulace. Navíc klient bance platí poplatky, na které se ochrana jistiny nevztahuje.  Garantované fondy obecně podávají podprůměrné výkony, avšak v době současné krize se ukázaly jako šťastná volba, protože ostatní fondy dosáhly výrazné ztráty.

Další skupinou jsou takzvané fondy fondů, které nakupují výhradně podíly v jiných podílových fondech. Jejich hlavním cílem je diverzifikace rizika. Ve světle případů jako byly Madoff zda Stanford je velmi aktuální i otázka kontroly a regulace podílových fondů. Jelikož tyto fondy pracují s penězi drobných investorů, je jejich regulační režim poměrně přísný. V praxi má každý fond své vnitřní limity na jednotlivé pozice, jejichž dodržování je kontrolováno risk managementem mateřské společnosti. Kromě toho jsou akcie – zvláště v případě penzijních fondů – uloženy u depozitáře, který by neměl mít žádný vztah k správcovské společnosti. Pokud chce manažer fondu nakoupit nebo prodat něco z portfolia, musí předtím písemně požádat depozitáře o schválení daného obchodu. Navíc, každý podílový fond si musí vést vlastní účetnictví a procházet každoročním auditem. Kromě toho podílové fondy jsou u nás pod kontrolou NBS (v zahraničí má standardně tuto funkci úřad pro dohled nad finančním trhem), která provádí pravidelné kontroly a analyzuje jednotlivé obchody.

Navzdory tomu, že na Slovensku v průběhu 90. let zkrachovalo několik podílových fondů, takové případy jinde ve světě de facto neexistují. Na Slovensku je pravděpodobnost opakování podobných událostí také velmi nízká, jelikož regulace jsou prakticky totožné s těmi jinde v Evropě. Dokazuje to například i případ fondů vedených společností Horizont Slovakia, kde po jejím krachu pouze změnili správce a fungovali dále, takže investoři její pád nepocítili.

A jaké fondy tedy převládají v rámci EU? Většinu fondů v EU představují otevřené investiční, případně penzijní fondy spravované velkými bankami, případně pojišťovnami, které investují převážně do akcií, dluhopisů, případně nemovitostí.

V posledních letech nastal boom fondů zaměřujících se na východní Evropu, případně jiné „emerging markets“, které se však během finanční krize zbavují svých investic a investují peníze hlavně do státních dluhopisů. Kromě toho se v Evropě vyskytuje množství private-equity fondů, které se specializují na nákup problémových společností, jejich restrukturalizaci a následný prodej se ziskem. Takové fondy však vyžadují od investorů velmi vysoké vklady. Na Slovensku takový fond provozuje například Penta. Mnohé private equity fondy, jakož i některé podílové fondy, jsou registrovány v daňových rájích jako Monako, Lucembursko nebo Kypr, což jim přináší velké daňové úspory. Hedge fondů v Evropě je na rozdíl od USA stále poměrně málo, přičemž většina z nich má sídlo v Londýně. Velké hedge fondy denominované v Euro se však dají najít i ve Francii, Švýcarsku, ale například i Rakousku.

Burzovní obchodované ETF zaznamenaly za posledních 10 let také velký rozmach a dnes se dají koupit de facto na každé burze. Nejvíce jich však nabízejí burzy Euronext a Frankfurt. Při jakémkoli investování je třeba si uvědomit, že podílové a jiné fondy patří na trhu mezi „velké hráče“, kteří obchodují s akciemi ve stovkách tisíců, případně milionech kusů, takže jsou schopny výrazně ovlivnit cenu hlavně menších společností. Také je třeba mít na paměti, že v Evropě nepůsobí jen evropské fondy, ale podstatnou část svých transakcí zde vykonávají rovněž fondy z USA, které takto diverzifikují svá portfolia. Proto většina investorů sleduje údaje o otevřených pozicích, které tyto fondy musí pravidelně zveřejňovat.

Tento článek napsal pro ako-investovat.sk Martin Baláž 9.3.2009

Jméno:
E-mail
(nebude zveřejněný):
Komentář:
Antispam:
Počet dnů v roce:


Okomentuj článek

Nejnovější články

Stane se Tiffany & Co opět akciovým šperkem?

wednesday
20.04.2016
Akcie | subotic

Analýza akcie Ford: Nízká valuace a značný potenciál

thursday
14.04.2016
Investice | subotic

Analýza společnosti Maersk: Největší kontejnerový přepravce na světě

wednesday
30.03.2016
Investice | subotic

Klub záporných sazeb: Proč uvolňování měnové politiky funguje jen někde?

monday
21.03.2016
Trhy a makro | subotic

Tištěná média v kurzu? Světovým odbytištěm se stane Indie

tuesday
15.03.2016
Investice | subotic

Rubriky autora





Další články této kategorie

Finanční kalkulačka

Vklad: €/měs.
Úrok: % p.a./rok
Období: rok(ů)