Michael Třeštík o sbírání a investování do umění Ako-investovat.sk .


Rozhovor o sbírání a investování do umění s významným českým sběratelem Michaelem Třeštíkem: "Když si na zeď pověsíte dobrý obraz, tak sto procent jeho smyslu je v tom, co vám ten obraz nabízí, jak vás emočně nebo intelektuálně obohacuje. To je to zhodnocení peněz, které jste do něj vložil. Že ho za dvacet let můžete někdy prodat dvakrát nebo desetkrát dráž, to je jen něco navíc, jakýsi bonus, mimo vlastní logiku toho obrazu, protože ten obraz není ani lepší ani horší, než když jste ho kupoval."

Jak jste se dostal k výtvarnému umění? Na vysoké škole jste studoval technický směr.

Musím trochu oponovat, architektura není jen technický směr, dělají se na ni například talentové zkoušky z kreslení. Kreslení, malování a modelování jsme měli deset semestrů, dějiny umění a architektury jedenáct. Ale o výtvarné umění se zajímám už od střední školy, první moje výtvarná kritika vyšla ve studentském časopise Divoké víno v roce 1964 a byla o shakespearovském tématu v grafice Karla Hrušky.

To znamená, že jste se k výtvarnému umění jako "konzument" musel dostat už v dětství, když jste na střední škole psali kritiku.

To nebylo tak složité, rodiče se o umění zajímali, chodili na výstavy a brali mě sebou, a o výtvarném umění jsme doma měli spousty knih.

V knize Umění sbírat umění píšete, že už i student se může stát sběratelem, protože to není až tak otázka peněz. Byl to i váš případ?

Sbírat jsem začal, až když jsem se oženil a do dneška mě mrzí, že tak pozdě, mohl jsem být o deset let dál. Zájem o umění mi rodiče předali, ale sběratelský instinkt ne, ten jsem v sobě musel objevit sám.

V čem je hlavní rozdíl mezi milovníkem umění a sběratelem? Oba si přece stejně vyzdobí byt díly, které se jim líbí.

Oba ty pojmy jsou trochu vágní, takže je to tak, jak se to definuje a každý si to může definovat po svém. Já to cítím tak, že milovník miluje umění, ale nemusí mít žádný obraz doma, a když už obraz kupuje, jde mu spíš o to, mít hezký byt. Sběratel nekupuje kvůli bytu, ale proto, aby doplnil sbírku a je mu jedno, že tím byt třeba úplně zaneřádí, že obrazy bude mít i za skříní nebo pod postelí.

 

Ale jakou motivaci má sběratel sbírat umění, když ho doma nedokáže ani vystavit?

Sběratelskou motivaci si můžeme představit jako směs různých dílčích motivů, u každého nemíchaných v jiném poměru. Je mezi nimi silný vztah k autentičnosti, k vytváření smysluplných kompletů, radost z naplňování dlouhodobých vizí, ale samozřejmě i touha vlastnit, moci si s tím hrát. Je k tomu asi potřebná určitá vrozená dispozice, protože stejný podnět z někoho sběratele udělá, z někoho ne. Vyspělé sběratelství se ovšem může limitně blížit závislosti nebo fetišismu.

Netrpí tím tak trochu i sběratelova rodina a okolí?

Rodina sběratele má jen dvě možnosti. Buď se se sběratelovou posedlostí ztotožnit, nebo jeho sbíráním trpět. Mluvím o opravdových sběratelích, ne o nějakých opatrných troškařích. Každé opravdové sbírání zasahuje do chodu rodiny, do jejích hodnot. Prostor, který obsadí obrazy nebo vitríny, nemohou obsadit knihovny nebo šatní skříně. Za peníze, za které se zaplatí obrazy, nelze už pak koupit auto nebo dovolenou. Sbírání jde vždycky na úkor něčeho jiného, ale jsem přesvědčený, že z dlouhodobého pohledu vždy na úkor něčeho méně důležitého.

Myslíte, že za 30 let vytvořena sbírka má vyšší hodnotu než auto nebo dovolená?

Sbírka vytvářená třicet let může být skoro bezcenná, zrovna tak, jako může mít miliardovou hodnotu. Záleží na tom, kolik do ni sběratel v průběhu doby vložil peněz (vyhýbám se termínu „investoval“), ale hlavně na tom, jak dobře vybíral. Ale při slušně kompetentním sbírání by u tak staré sbírky desetinásobek vložených peněz neměl být překvapivý.

Jaký je rozdíl mezi hodnotou díla a její cenou v korunách?

Hodnota díla vyjadřuje několik věcí současně. Jakousi obecnou historicko-uměleckou hodnotu, vzácnost, ocenění stáří, konkrétní dobový vztah k autorovi nebo stylu, známost díla, bylo-li vystavováno a reprodukováno a podobně. Cena díla v korunách je vlastně jen jedna okamžitá událost, při které se setkala nabídka s poptávkou. Událost, která je do jisté míry náhodná a za rok může dopadnout úplně jinak.

Proč se sběratel nechá někdy unést emocemi a koupí dílo, které sice doplní jeho sbírku, ale za příliš vysokou cenu?

Posuzování, jak cenná je sbírka a o kolik se zhodnotila, to je věc velmi racionální, sbírání samo osobě je ale hlavně věc emocionální. Když něco skutečný sběratel hodně chce, tak je za to prostě ochoten hodně zaplatit. Ono se ale stejně až teprve z velkého odstupu pozná, jestli to bylo moc, akorát, nebo dokonce málo.

Co je cílem sběratele? Zhodnotit peníze, vytvořit umělecky hodnotnou sbírku nebo obojí?

Cílem je obvykle dobrá sbírka. Dobrá ve smyslu úplná, reprezentativní, neobvyklá, potěšující a podobně. Pojem hodnotná se na to moc nehodí. Ale cíl u sbírání není tak důležitý jako sbírání samotné. Hlavní smysl sbírání je ve sbírání, ne v jeho konci, kterým je hotová sbírka.

I když cílem sběratele není zhodnotit vložené peníze, přesto je docela příjemné, že cena sbírky vyjádřená v korunách roste.

To, že cena sbírky (tedy dobré sbírky) v korunách s časem roste, je rozhodně příjemné, hlavně jako důkaz sběratelovy kompetence nebo dobrého nápadu.

Existují ve světě umění i čistokrevní investoři, pro které je dílo až na druhém místě za výnosem?

Čistokrevní investoři určitě existují, ale díla za ně většinou nakupují najatí znalci.

Myslíte, že tito investoři své peníze v umění skutečně zhodnotí, když kromě standardních provizí ještě musí platit práci znalců a poradců?

O tom nelze mluvit takhle generálně. Někteří ano, někteří ne.

Jaké obvyklé náklady jsou spojeny s koupí uměleckého díla nebo starožitnostmi?

Hlavní je prodejní cena díla včetně všech provizí. Všechny ostatní náklady jsou fakultativní: restaurování, adjustování, znalecké posudky. Ale ani samotné držení děl není bez nákladů, dílo zabírá prostor, mělo by být chráněno a pojištěno. Pojistky uměleckých děl jsou velmi drahé.

Jaké výnosy z investice si investoři od umění představují? Myslíte, že je reálné jich dosáhnout?

Nemohu vědět, jaké výnosy svých investic si kdo představuje a zda jich dosahuje. Záleží to na míře těch investic, na kompetenci, na období, po které mohou díla u investora „zrát“. A hlavně – na to by se nemělo zapomínat – i náhodě nebo štěstí.

Když za vámi přijde člověk, který by rád investoval do umění, což vám obvykle řekne? Co je jeho cíl?

Obvykle říká: „Mám teď nějaké peníze a chtěl bych je uložit do umění. Já umění sice moc nerozumím, ale zase jako vím, co se mi líbí.“ Jeho cíle jsou „dobře uložit peníze“ a současně si „udělat radost“. Oba ty cíle jsou legitimní, ale málokdy slučitelné. Člověku, který není dobře orientovaný ve výtvarném umění, dělá v drtivé většině radost něco jiného, než co může přinést nějaké zhodnocení.

Před rozhovorem jste se zmínil, že jste vůči investicím do umění skeptický. Můžete blíže vysvětlit, jak to myslíte?

Když si na zeď pověsíte dobrý obraz, tak sto procent jeho smyslu je v tom, co vám ten obraz nabízí, jak vás emočně nebo intelektuálně obohacuje. To je to zhodnocení peněz, které jste do něho vložil. Že ho za dvacet let můžete někdy prodat dvakrát nebo desetkrát dráž, to je jen něco navíc, jakýsi bonus, mimo vlastní logiku toho obrazu, protože ten obraz není ani lepší ani horší, než když jste ho kupoval. Když ale v pravém slova smyslu investujete, tak uvažujete jen v oblasti toho „něco navíc“, snažíte se dopředu maximalizovat ten budoucí bonus. To ovšem vede k jinému pohledu na věc, k volbám jiných nákupů. Já tvrdím, že nákupy, co jsou motivovány maximalizací bonusu, jsou nakonec i finančně méně úspěšné než ty druhé.

Není to v rozporu s tím, že děláte i poradenství pro investování do umění?

Když někdo chce, abych mu poradil, má dvě možnosti. Buď to nechat na mně a smířit se s tím, že bude mít na zdi obrazy, ke kterým si nějakou dobu bude muset hledat cestu. A nebo tu cestu nejdřív pomalu hledat se mnou a pak teprve nakupovat. To znamená scházet se častěji, chodit na výstavy, prohlížet monografie a vykládat si o tom. To sice nestačí k tomu, aby vznikla jeho vlastní kompetence, ale je to dost na to, aby věřil mým návrhům a byl se s nimi schopen ztotožnit.

Co padělky? Jsou na trhu s uměním běžnou věcí?

Falzifikáty jsou součástí trhu s uměním už od starého Říma. Falza jsou a budou. Je to samozřejmě lumpárna, ale na druhou stranu falza mají jakýsi profylaktický smysl. Nutí znalce k větší pozornosti a laiky k vědomí, že drahé umění nemají kupovat bez opory znalce.

Podařilo se i vám někdy koupit padělek?

Mně se falzum zatím koupit nepodařilo, ale je pravda, že jsem se o to ani moc nesnažil.

S pomocí odborníka nebo znalce se tedy dokážu vyhnout padělkům?

Se stoprocentní jistotou se falzům vyhnete jen při nákupu od žijících autorů. Téměř jistá jsou také díla, která už byla někde publikovaná a jejichž historie je známá. Ve všech ostatních případech je třeba opatrnost. Splést se může i znalec, dokonce i několik znalců najednou, jak víme z dějin umění. Ale zas by se to nebezpečí nemělo moc dramatizovat. Existuje spousta děl, která jsou skutečně pravá.

Běžní lidé nejen že nevědí rozeznat pravost obrazu, ale většinou výtvarnému umění nerozumějí vůbec. Líbí se nám většinou starožitnosti, staré umění a něco z modernismu. Ale nedokážeme pochopit současné autory. Je to naše nevědomostí, nebo za tuto "nesrozumitelnost" mohou umělci sami?

Když nebudete rozumět básničce, která je napsaná finsky, budete se také ptát, jestli je to vina jejího autora? Je to váš problém, že neznáte jazyk, ve kterém je napsána. Umění se vyvíjí nejméně nějakých šest tisíc let. Výsledek toho vývoje prostě není tak jednoduchý, aby byl přístupný úplně bez přípravy. Je to také jazyk, který je třeba postupně ovládnout. Ale ono je to podobné i se starým uměním. Laik starému umění rozumí stejně málo, jako novému. To, že na obraze poznáte mísu s koláčema nebo nahatou ženskou, to ještě vůbec neznamená, že tomu obrazu rozumíte, že víte, co je na něm dobré, v čem je to umělecké dílo. Ono v žádném umění nejde jen o to, aby bylo poznat, co to je.

Michael Třeštík je sběratel, spisovatel a řídí obchod s uměním a starožitnostmi eantik.cz. Napsal tři knihy o umění, které vyšly ve vydavatelství Gasset: Slečny z Avignonu, Umění sbírat umění a Umění vnímat umění.

Tento článek napsal pro ako-investovat.sk Filip Glasa 22.7.2012


 


Já již invetoval. A to do obrazu Michala Ožibka, který jsem si před lety koupil a od té doby mám nejen pěknou věc přes celou stěnu obývacího pokoje, ale především dobrý pocit, že jsem tehdy podpořil v té době ještě ne tak známého mladého malíře. A poté co vyhrál v Londýně cenu za svůj portrét, ode mě chtějí to plátno koupit skoro všechny návštěvy, které se u nás objeví na večírcích. Přidal: Václav dne 28.11.2014 o 21:13
Jméno:
E-mail
(nebude zveřejněný):
Komentář:
Antispam:
Počet dnů v roce:



1 Komentáře Galéria (1)

Související články

Umění sbírat umění

friday
06.07.2012
Knihy a filmy | Filip Glasa

Nejnovější články

Stane se Tiffany & Co opět akciovým šperkem?

wednesday
20.04.2016
Akcie | Sven Subotič

Analýza akcie Ford: Nízká valuace a značný potenciál

thursday
14.04.2016
Investice | Sven Subotič

Analýza společnosti Maersk: Největší kontejnerový přepravce na světě

wednesday
30.03.2016
Investice | Sven Subotič

Klub záporných sazeb: Proč uvolňování měnové politiky funguje jen někde?

monday
21.03.2016
Trhy a makro | Sven Subotič

Tištěná média v kurzu? Světovým odbytištěm se stane Indie

tuesday
15.03.2016
Investice | Sven Subotič





Další články této kategorie

Finanční kalkulačka

Vklad: €/měs.
Úrok: % p.a./rok
Období: rok(ů)