Kuponová privatizace rozběhla slovenský kapitálový trh Ako-investovat.sk .


V 90. letech byly na slovenské burze tisíce akcií a čilý ruch. Proč burza upadla a jaké chyby se během vzniku kapitálového trhu na Slovensku objevily? Historie slovenského kapitálového trhu, kuponová privatizace, investiční fondy, skupování akcií, tunely, kauzy a vznik slovenských finančních skupin v první části rozhovoru s Milanem Hošekem.

Jak jste začal se slovenskými akciemi?

Slovenskými akciemi jsem se začal zabývat už na vysoké škole, po roce 1995. Po kuponové privatizaci jsme měli na burze přes tisíc titulů. Burza fungovala a šlo to tu jako po másle. Kuponová privatizace a vyfasování akcií za knížku mi ušla asi o rok.

V té době se o akcie na Slovensku zajímalo více lidí jako dnes?

Určitě. Kolem dvou milionů lidí bylo zainteresovaných v akciích, skoro polovina populace. V kuponové privatizaci za kupony kupovali akcie, většina lidí dala kupony do investičních fondů, ale dost lidí dalo vklad i do samotných podniků.

Mají ti lidé akcie z kuponů dodnes?

Je zvláštní, že i po pomalu 20 letech mnoho lidí akcie ještě vlastní. A přitom „skupovačky“ začaly hned po skončení kuponové privatizace.

Na co byla kuponová privatizace?

Kuponová privatizace vytvořila slovenský akciový trh. A ten byl tedy pořádně bohatý. Měli jsme jeden z největších trhů v regionu. Ani v Rakousku nebylo a ani není na trhu tolik akciových emisí jako v té době u nás. Tam se počítali ve stovkách a tu bylo bezmála 1 500 firem. V Česku do první vlny vložili asi dvakrát tolik akciovek jako u nás. Na trhu byly i velké podniky, i strategické podniky, ale i šrotové a maličké podniky, které na burze neměly co dělat. Malý autoservis v Ružomberku či stavební firma s obratem půl milionu korun.

Kuponka byla perfektní příležitost, jak udělat úžasný kapitálový trh, byly akcie, byli investoři, byla burza, dokonce i obstojná infrastruktura. Všichni bychom byli bohatší, ale nevyšlo to.

Na burze nebylo mrtvo jako dnes?

Na trhu bylo strašně mnoho akcií. Lidé je chtěli prodat a chtěli prodávat i investiční fondy, které potřebovaly peníze či své portfolia jednoduše přeskupovaly. Velmi čile se obchodovalo a nejednou se daly koupit majority v podnicích za jeden týden. Přičemž nebylo třeba zveřejňovat nějaké zákonem stanovené nabídky v novinách. V určité době jsme měli až tři burzy. Byla tu klasická burza (dnešní Burza cenných papírů, a.s.) jako i nyní, mimoburzový RM-Systém Slovakia, což vlastně byla normální regulární burza s tím, že se obchodovalo na přímo, ne přes člena burzy, tedy obchodníka. Něco jako OTC trh, ale na svou dobu perfektní. A potom tu fungovala ještě Bratislavská opční burza. Snažili se dělat nějaké terminované a opční obchody, jenže nakonec to celé skončilo na tom, že dělali jen jedno denní termínové obchody. A to byl vlastně klasický spotový trh.

Jak to začalo?

Kuponka se spustila ještě před rozdělením Československa. V té době vznikl RM Systém Slovakia (zkratka z Registračního Místa Systému), který provozoval PVT (Podnik výpočetní techniky). Burza vznikla ještě před kuponkou, právě oslavuje 20 let. Na burze se před přídělem akcií z kuponky obchodovali jen státní dluhopisy.

Po kuponce se museli všechny akcie dostat na trhu. A nastal burzovní život. První akciový vrchol nastal krátce po začátku, kdy byly akcie dost drahé. Obchodovali se v obrovských množstvích. VUB za 5 000 korun, Slovnaft za 3 000, malé tituly za násobky nominálu. Ale byly i akcie, které nikdo nechtěl, a ty prodat nedali. V této první fázi vznikli i první individuální profesionální investoři na Slovensku. Lidé, kteří se reálně živili tím, že kupovali a prodávali akcie. Byly jich stovky.

Později nastal útlum. Po nástupu Mečiara nastal zlom. Byly předčasné volby a dočasná vláda Moravčíka, která chtěla spustit druhou vlnu kuponové privatizace, skončila. V druhé vlně měly přijít na trh také zajímavé akcie jako Slovenská spořitelna, SPP, Elektrárny, SCP Ružomberok a podobně.

Ti ale na konec na burze ani v kuponce nebyli.

Za Mečiara se koncepce změnila a FNM (Fond národního majetku) namísto druhé vlny kuponové privatizace spustil dluhopisy. Každý, kdo se registroval na druhou vlnu, dostal namísto akcií jeden dluhopis.

Proč kuponová privatizace skončila neslavně?

Důvodů bylo více. Podle mě nejdůležitější bylo, že vlastníci měli akcie přímo na svém účtu ve Středisku cenných papírů (dnes Centrální depozitář cenných papírů). A tak stačilo sehnat seznam akcionářů a akcie se skupovaly za nízké ceny ve velkém. Nebyla žádná „bariéra“ jak ji poznáme nyní. Když si například nyní koupíte akcie ČEZ, tak je máte na účtu u obchodníka. Nikdo mimo nezjistí, že ty akcie máte právě vy. Maximálně, že je má onen obchodník.

Dalším problémem byly investiční fondy. Stačilo koupit pár procent fondu a měli jste ho celý pod kontrolou. Například za milion korun jste ovládali 50. V Česku v druhé vlně tuto chybu nezopakovali, umožnili zakládání i uzavření podílových fondů, které byly pod kontrolou správců. Když i u nás byli jen podílové fondy a měly je pod správnou renomované zahraniční správcovské společnosti, byli jsme dále. A bohatší.

Chyběla i regulace. Trh nepoznal povinné nabídky, majority se získávaly bez odkupování akcií od drobných akcionářů. Ochrana malých akcionářů byla nulová. Ani soudy nebyly cestou, jak se obhájit. Nejsou ani dnes, bohužel.

V neposlední řadě velkým problémem bylo zrušení investičních společností, zejména První Slovenské investiční společnosti. Spravovali jeden z prvních podílových fondů na Slovensku – Sporofond. V té době měli ve správě kolem miliardy korun, což byl na tu dobu velký majetek. Ale nebyli pod kontrolou politiků.

Jak se rušila ta investiční společnost?

Vládě nevyhovovala kuponka, neboť ta akcie rozdávala lidem. A hlavně nezávislým fondům. Nedalo se korumpovat. Raději vydali dluhopisy a podniky rozdávaly více méně zadarmo těm svým.

Chtěli nějak řešit i první vlnu, a tak zaútočili na investiční fondy. Státní tajemník Magula svými kroky fakticky na roky zrušil kolektivní investování. nebyl zájem sbírat peníze přes regulované podílové fondy a nastala éra BMG, Drukos a spol. Plody této divočiny cítíme dodnes.

Zrušili tehdejší investiční fondy?

Sporofond měl problém, dávali lidem zálohy na druhou vlnu kuponky, což bylo objektivně pochybné. Správce fondu První slovenská investiční společnost byla později nucená jít do likvidace, a tím to vlastně skončilo. V určité fázi je Sporofond s miliardou ve správě tvořil trh. Sice ten nebyl na dnešní poměry v zahraničí nějak mohutný, ale například Slovnaft se obchodoval denně kolem 5 000 kusů, tedy kolem 2 – 3 milionů korun, a když jste měli mnoho peněz, mohli jste kupovat jen na Slovensku.

Co tedy udělal ten státní tajemník?

Magulův, tedy Mečiarův útok na podílové a investiční fondy byl fatální. Fondy mohly mít maximálně deset procent v jednom podniku, se spřízněnými osobami mohly ovládat jen dvacet. Jeden podnik mohl tvořit jen desetinu majetku fondu. A tak fondy musely prodávat akcie a současně ztrácely kontrolu nad podniky. A tím ve slovenské právní džungli skutečně ztratily vliv zejména na menší podniky ve svých portfoliích.

Fondy ale našli fintu, změnily se na běžné akciovky. Investiční fond byla akciovka regulovaná ministerstvem financí. Tehdy ještě nebyl Úřad pro finanční trh (dnes NBS). Fondy změnily předmět podnikání, že už nejsou investičním fondem podle zákona, ale normální akciovkou. Na valné shromáždění přišlo například 5 % akcionářů a odhlasovali, že už nejsou investiční fond. Tak se z regulovaných investičních fondů staly neregulované akciovky. A najednou nebyla žádná regulace a začal bordel. Ten bordel tu byl kvůli slabé regulaci i předtím, ale potom už nebyla vůbec žádná regulace právě největších hráčů na trhu.

Až za Dzuringové vlády po roku 1998 se musely všechny investiční fondy změnit na otevřené podílové fondy. To byla perfektní věc pro akcionáře těchto fondů. Kolik se jich změnilo, co myslíte?

Nevím.

Tři. Byl to Programinvest (J&T Asset Management), státní RIF a Tatra kupón fond. Jen tři fondy. A fondů byly minimálně dvě stovky.

A co ostatní?

Z ostatních vznikly akciovky a začalo tunelování bez kontroly. Samozřejmě, ne všude. Například Harvardské fondy pod správou Juraje Širokého fungují dodnes. Na valné shromáždění akcionáři nechodili. Akcie byly velmi roztroušené. Fondy mívaly i 100 000 akcionářů. Managementu, nebo některé zájmové skupině stačilo pár procent akcií a mohl ovládat fond.

VÚB kupon, IF PSIPS, Region fond, Investiční fond Karpaty, Ferrofond, IF Ipel, IF Ister. Ale některé dopadly velmi dobře. Například Púchovský investiční fond byl jeden z největších a šel do likvidace, vyplatil každému akcionáři kolem 500 korun na akcii. A před likvidací se ty akcie daly nakoupit za 50 – 100 korun. Bylo jich mraky. Kdo uvěřil, že to zlikvidují regulérně, tak vydělal za půl roku stovky procent. Akcií bylo fakt spousta, ale lidé tomu nerozuměli.

Na jedné straně byl velký boom, čile se obchodovalo s akciemi. Na straně druhé ti jistí lidé, co s nimi obchodovali, tomu nerozuměli?

Ano, to byla a stále je klasika. Když se spustily dluhopisy FNM, tak to byla emise 3,5 milionů kusů. Začaly se vydávat po roku 1996. Vlády (Mečiarova a první Dzurindova) lidi ubezpečovaly, my na to máme, ty dluhopisy i kupony vyplatíme. Těch 10 000 korun plus úrok vám dáme. Dohromady přes 13 000 korun. Napříč tomu byly několikahodinové řady lidí, kteří to prodávali i za 3 000 korun. Vždyť počkejte rok, dva, dostanete 13 000 korun. Ubezpečovala vláda i FNM.

Lidé dostali dluhopis s nominálem 10 000 korun?

Ano, dostali to za kuponovou knížku a známku. Tedy za asi tisíc korun.

A s kupony by do splatnosti dostali přes 13 000 korun?

Ano. Byl tam kupon v hodnotě diskontní sazby, tuším 8 %. Na 5 let.

Pro stát to nebylo až tak drahé, že by to nemohl nakonec vyplatit. Úroky v bankách byly vyšší.

Kupony dluhopisů FNM byly, pokud si pamatuju, nižší než byl porovnatelný úrok v bankách.

Komu lidé odprodávali dluhopisy FNM pod nominální hodnotou?

Přes RM-Systém. Ten na to udělal speciální trh. Burza dluhopisy, pokud vím, dluhopisy FNM neobchodovala.

Jak vypadal obchod s dluhopisy FNM v RM Systému?

Lidé přišli na RM-Systém s dluhopisy a tam viděli nabídku a poptávku. Dost to tehdy frčelo. RM-Systém měl v té době takovou bombovou stránku, že naše i pražská burza se mohla schovat. Taká nebyla nikde v okolí. Člověk si naklikl na titul, poptávku, nabídku, vývoj obchodů. Plus tabulka s finančními údaji za několik let dozadu: aktiva, tržby, zisk, vlastní jmění atd. Před 15 lety na internetu. A nyní, v roce 2011, bratislavská burza udělala nový web a není to ani slabý odvar toho, co tu už jednou bylo. Strašné.

Stát tedy namísto toho, aby rozdal akcie státním firmám, tak rozdal lidem dluhopisy, které měly být financované z prodeje podniků v FNM. A lidé státu nevěřili a prodávali ty dluhopisy za 3 000 korun?

Ano, ale později, když Dzurindova vláda začala dělat reálné kroky na získání zdrojů, prodávaly se banky, podniky a blížila se splatnost dluhopisů, obchodovaly se dluhopisy přes 6 000. Ke konci i za nominál.

Byli na ty dluhopisy kupci?

Byli kupci, zejména privatizéři, kteří platili za koupený majetek nominální hodnotou dluhopisu, který koupili najednou za 30 %. Obchodovali i běžní lidé, znám x lidí, kteří na dluhopisech FNM vydělali celé majetky. Bylo to neskutečně lehké. Například na Miletičce stáli dlouhé řady lidí, kteří přišli na pobočku RM-Systému prodat své dluhopisy. Stačilo si tam dát tabulku s nápisem „Vykupujeme dluhopisy pod 2 500 korun“. Lidem se nechtělo stát v těch nekonečných řadách, a tak prodali i za 2 500 korun. Chlapík potom večer odnesl k okénku plné moci a prodal přes RM-Systém například za 3 500 korun. A takto vydělal každý den 10 – 20 tisíc korun. A nic neriskoval, protože věděl, že to v ten den prodá. Anebo je mohl držet do splatnosti a dostat 13 tisíc korun. Takto to fungovalo na celém Slovensku.

S akciemi to bylo podobně? Kuponová knížka stála 1 000 korun a za kupony mohl člověk investovat do akcií s vnitřní hodnotou i 10 000 korun?

Fungovalo to takto. Kuponka měla více kol. První bylo předkolo. V té době se člověk mohl rozhodnout, zda věří investičním fondům, nebo koupí akcie přímo nějakého podniku. Všude byly reklamy na fondy. Například na Harvardské „Jistota dvojnásobku“. Nebo dvaceti násoben dnes bezcenného fondu PSIPS.

Když investoři nedali kupony fondu, tak si vybrali z podniků. Majitel kuponové knížky mohl investovat maximálně do deseti titulů po sto kuponech. V prvním kole z každé firmy 30 akcií na celou knížku. Komu se neušlo v prvním kole, tak šel do druhého kola. Předtím se zjistilo, kde jsou velké převisy nabídky a poptávky. A kde byla větší poptávka než nabídka, tak jednoduše nedostali v prvním kole nic. A v druhém kole už nebylo za jednu knížku 30 akcií, ale jen dejme tomu 10 akcií. Například Slovenská pojišťovna měla jen jednu akcii na kuponku. Na celou. VÚB měla dvě akcie na celou knížku. Neboť byla na nich velká poptávka.

Naopak například akcie Nafty Gbely v třetím kole chtělo málo lidí. V prvním kole bylo 30, potom 20 a potom na konci 140 akcií za jednu kuponovou knížku. Dnes Nafta vyplácí dividendu kolem 20 EUR ročně. Mimořádná dividenda před několika lety byla 2 400 korun na akcii.

Jsou to extrémy, ale na kuponce se dalo i šíleně vydělat. Bohužel, většina lidí na tomto „budování kapitalismu“ ztroskotala. Ale nemuseli ztroskotat. Vše se dalo v jisté době dobře prodat. Snad kromě dvou fondů, Veselu a PSIPSu. Na každé mohl člověk vydělat, respektive aspoň část investice dostat zpět.

Vydělat mohli tak, že reálně mohli mít za knížku hodnotu 10 – 20 tisíc korun?

Můj bratr měl akcie moravského Metalšrotu Tlumačov. Jednou by dostal jen tisíc korun, jedno více, jednou méně, nakonec ji prodal za nějakých 15 tisíc korun českých. Jeden dávný známý se vzbudil až v posledním kole kuponky. Zapomněl. Minul jen polovinu kuponů, ale koupil 210 akcií VSŽ, 21 akcií Nafty Gbely a 7 akcií moravského velkoobchodu obuvi Zlín. Potom VSŽ za 650 korun za akcii a Naftu tuším za 2 000 korun za akcii prodal. Skvělý kšeft.

Nebo byli tací, co měli SES Tlmače, 600 akcií, a když byl boom slovenských akcií, tak stály i tisíc korun. Tehdy si lidé za prodané akcie postavili domy. I takové byly případy.

Jak na tom ti ostatní lidé prodělali?

Například, když koupili akcie Investičního fondu PSIPS, který jim v reklamě slíbil 20 000, ale až na výjimky nedostali nic. Fond byl vytunelovaný svým zakladatelem. Bývalý prezident Kováč, kterému jsem držel palce, mu dal milost. Což jsem doteď nepochopil. Už byl odsouzený za to, že vykradl z PSIPSu přes miliardu korun. Mohl jako jeden z mála tunelářů sedět a nic. Další miliardy ve fondu zmizly, neboť prostě nic šéf nedělal. Prodal akcie za miliardu českých korun, kupec, myslím jeho bratr, za ně nezaplatil a pohledávka se promlčela. O zbytek se postaraly finanční skupiny z Křížkové a Průmyslové. Své udělala i bílá vrána – v tomto případě mírně řečeno šedý havran soudce Mojš. Tak dlouho bojoval s finančními skupinami, až poškodil nevinných. PSIPS měl několik set tisíc akcionářů a ti utřeli nos.

Zábavnější příběh je VÚB kupon. VÚB kupon je historie sama o sobě. Je to na knihu, je to horor, je to sci-fi, je to detektivka, ale je to, bohužel, realita.

Když někdo získal například 210 akcií VSŽ, tak věděl, jakou mají hodnotu?

Údaje o ceně byly vydávané v Hospodářských novinách. Většina těch normálních, prostých lidí, kteří měli nakoupené konkrétní podniky, myslela takto: „VSŽ stojí 650 korun, stále před rokem 300, další rok bude stát 1 000, necháme si je.“ Nebo OFZ: „500 korun? To bude stát aspoň tisíc. Nechám si je.“ Velká skupina lidí se šla podívat na obchodní místo, uviděla cenu, otočila se a šla pryč.

I u nešťastného VÚB kuponu byly dva odkupy. Za 600 korun na akcii. Na kuponovou knížku dostali 20 akcií a investoři tehdy mohli v pohodě získat 12 tisíc korun. Jenže lidé byli chamtiví, což je úplně přirozená věc. Nechtěli a nyní nemají nic.

To byl ten vytunelovaný VÚB kupon?

I z poprvé vytunelovaného VÚB kuponu (Nomurou) měli kuponkáři šanci vystoupit. Zase jim chodily papíry. Stačilo je podepsat a bylo to vybavené. Poslali by jim peníze.

Netunelovalo se všechno. Ale investiční fondy byly nastavené tak, že byly krásné na tunelování. To byla jedna z už vzpomínaných velkých chyb kuponky. S malým počtem akcií se daly ovládnout a navíc měly velký diskont, tedy rozdíl mezi cenou akcií fondu na burze a množstvím majetku na jednu akcii. Cena akcie VUB kuponu na burze byla ani ne poloviční k její vnitřní hodnotě.

A tak někdy po ukončení kuponky někdo tehdy neznámý začal ve velkém kupovat akcie VÚB kuponu. Kupci byly různé londýnské firmy. Později se ukázalo, že třetinu akcií ovládá japonská investiční banka Nomura.

VÚB stále chtěla kupon, a tak udělali fintu. Dohodli se, že rozdělí VÚB kupon. V té době bylo ve VÚB kuponu na jednu akcii asi 1 200 korun vlastních aktiv (pozn.: počítané jako účetní hodnota: vlastní jmění/počet akcií). A ve správě měl fond asi 13 miliard korun. Nomura kupovala za 300 až 600.

Od koho?

Normálně na burze od lidí. Za tolik se akcie obchodovaly. Nikdy se nepřiblížil kurz akcií fondu k vnitřní hodnotě.

To se podařilo jen fondům, co se změnily na otevřené podílové. Už vzpomínané Tatra kupon fond, Programinvest a RIF to dokázaly až na konci své transformace.

Jak to tedy dopadlo s Nomurou?

Nomura kupovala akcie za 300 – 600 na burze, ale akcie měly hodnotu 1 200. VÚB kupon byl kótovaný na burze, daly se analyzovat finanční výkazy a stanovit hodnota.

VÚB se s Nomurou dohodly na rozdělení asi 30 % a 70 %. První část, 30 % akcií měla Nomura, která vše rozprodala a zrealizovala ten diskont vůči vnitřní ceně akcií. Ostatní zůstaly ještě stále v původní správě VÚB kuponu. To bylo první dělení. Ještě stále to byl velký fond, měl ve správě 9 miliard korun.

V 98, kdy odcházel Mečiar, tak ti úžasní bankéři z VÚB jako Vaškovič a spol. prodali správcovskou společnost VÚB invest holding, která spravovala VÚB kupon, ale i další podílové fondy, někomu neznámému. Nikdo neví, komu reálně, ani proč. Tedy ono se to dá vysvětlit našim postavením v žebříčku korupce na světě.

Potom se balík akcií VÚB kuponu dostal nějakým způsobem do Penty. Ta získala asi polovinu akcií, druhá polovina byla mezi lidmi. Na VÚB kuponu vyrostla Penta. Svou polovičku akcií koupili na páku, tedy na dluh. To je nastartovalo, naráz měly hromadu peněz.

Za kolik koupili VÚB kupon?

Předpokládám, že podobně jako Nomura za méně jak polovinu vlastního jmění na akcii. Dohromady možná za dvě miliardy korun. Aby se dostali k penězům, nastalo druhé dělení. VÚB kupon podělili na dvě normální akciovky. Na svůj Intermark a Istrofin, kde nechali všechny ostatní akcionáře. Svůj Intermark zlikvidovali a mohli mít tak dvě až tři miliardy zisk. V Istrofinu si nechali jen majoritních pět procent a ty prodali někomu kolem Istrokapitálu. Dnes by takové dělení nemohli udělat. Akcionář by dostal akcie každé z firem. Proč asi?

V Istrofinu bylo stále slušných 3,5 miliardy korun. Ale ještě za Penty šly dvě miliardy do akcií nějaké offshore firmy Istrofin International. Absurdní je, že nikdo neví, kde ty peníze jsou. Správce konkurzní podstaty Istrofinu později nezaplatil poplatek jerseyskému soudu a ten firmu s majetkem několika miliard vymazal. Ke zmiznutým miliardám se nikdo nehlásí. Ale je možné, že Penta měla na VÚB kuponu zisk více než už vzpomínaných dvě až tři miliardy.

Za éry nástupců Penty nakoupil Istrofin akcie Istrokapitálu, myslím, že i Prominent Holding a Vítkovu českou CPI plus jiné akcie firem z okolí Istrokapitálu. Peníze šly hlavně do nově vydaných akcií, kterými vlastně odešel cash z Istrofinu mimo.

Nakonec VÚB kupon, tedy Istrofin skončil v konkurzu. Předseda představenstva Istrofinu Benovič podepsal kupní smlouvu na koupi půl miliardy bezcenných pohledávek za 200 milionů slovenských korun. Přitom věděl, že Istrofin ty prachy nemá. Pohledávky prodávala americká firma ORMAN a šlo o úplné šroty, což by to i prodavačka rajčat na Miletičku jedním pohledem zjistila. Ale Benovič se k podpisu dlouho hlásil. Už se nehlásí, přesvědčilo ho trestní oznámení. Podpis nebyl notářsky ověřený.

I začátek konkurzu byl zvláštní, návrh byl podaný v den, kdy bylo mimořádné valné shromáždění Istrofinu a „majoritní“ pětiprocentní akcionář neuspěl se změnou akcií na listině. Návrh na konkurz dala ona americká firma ORMAN, bez výpisu z obchodního rejstříku navrhovatele, bez plné moci na zástupce. A tak zjevně motivovaná soudkyně neměla jak zjistit, zda konkurz vyhlašuje osoba oprávněná jednat za firmu, která také nebyla identifikovaná. Ale šlo to. Soudkyně Hirnerová byla kvůli této kauze i disciplinárně stíhaná. Ale podvod se podařil.

Konkurzním správcem se stal chlapík ze známé adresy Družstevní/Vajnorská. Samozřejmě, většinu zbytkového majetku Istrofinu koupila pro jistotu další americká firma. Za zlomek nabývací hodnoty. Akcionářům Istrofinu, tedy VÚB kuponu nezůstalo vůbec nic. Peníze, co přišly, sebral ORMAN.

Toto byl jeden z největších zlomů, zánik VÚB kuponů zlikvidoval náš akciový trh. Po zániku PSIS (První slovenské investiční skupiny) to byla druhá rána straně kupujících na burze. Ti absentují dodnes.

Můžete tu vidět fatální chybu, kterou byla nekvalitní regulace kapitálového trhu. Dnes by kauza VÚB kuponu, PSIS či IF PSIPS nemohla nastat. Omlouvám se, mohla, zapomněl jsem na nefunkční soudy.

Milan Hošek, investor do slovenských akcií, investičních certifikátů a opcí. Reportér Trendu v letech 2003 – 2005 píše o slovenských podnicích a kauzách dodnes na svém blogu a je členem Ochranného společenstva minoritních akcionářů OSMA.

Další část rozhovoru najdete zde.


Tento článek napsal pro ako-investovat.sk Filip Glasa 21.7.2011

 

Jméno:
E-mail
(nebude zveřejněný):
Komentář:
Antispam:
Počet dnů v roce:


Okomentuj článek

Související články

Steve Jobs

thursday
14.06.2012
Podnikání | Magazín

Nejnovější články

Stane se Tiffany & Co opět akciovým šperkem?

wednesday
20.04.2016
Akcie | Sven Subotič

Analýza akcie Ford: Nízká valuace a značný potenciál

thursday
14.04.2016
Investice | Sven Subotič

Analýza společnosti Maersk: Největší kontejnerový přepravce na světě

wednesday
30.03.2016
Investice | Sven Subotič

Klub záporných sazeb: Proč uvolňování měnové politiky funguje jen někde?

monday
21.03.2016
Trhy a makro | Sven Subotič

Tištěná média v kurzu? Světovým odbytištěm se stane Indie

tuesday
15.03.2016
Investice | Sven Subotič





Další články této kategorie

Finanční kalkulačka

Vklad: €/měs.
Úrok: % p.a./rok
Období: rok(ů)